Co se za lehce obšírným názvem skrývá? Velice povedená dražební hra s výrazným podílem budování a plánovaní, v níž téma vytvořilo až neuvěřitelnou symbiozu s herním mechanismem.

Šest kol.... Dražba kartiček krajiny.... Vybrání pomocné technologie... Opět dražba, tentokrát o odpad....  Těžba... A za tím vším se skrývá neskonalá touha nasbírat co nejvíce bodů.  Jde to lehce, stačí jen velmi dobře přemýšlet nad dražbou krajin a jejich postupnému co nejefektivnějšímu umisťování na fiktivní hrací plán, a abych nezapoměl nenechte si přerůst odpad přes hlavu.  Kartičky krajiny získáváte v klasické dražbě, kdy hráči licitují, kdo dá více. Kartičky představují krajinu s jedním až třemi městy. Každé město obsazené dělníkem produkuje v různé kombinaci jednu až tři „suroviny": vědu, peníze a vítězné body, příípadně likviduje v čističce odpad. Je možné vydražit i více než jednu kartičku, do hry však vstupuje první z neotřelých nápadů - odpad. Čím rychleji expandujete, tím více odpadu se válí na vašich kartičkách krajiny. Zavání to tady greenpeaceáky, kteří vám to na konci hry zajisté sečtou. Tak raději licitujete jenom o jednu nebo dvě kartičky. První odstupivší hráč z dražby si může vybrat jednu z x nabízených technologií, které mu usnadní hru. Tato výhoda je lehce sražena tím, že za technologii se platí. Čím více krajin se už vydražilo, tím jsou technologie levnější. Na rozdíl od kartiček krajiny, může každý hráč získat za kolo jen jednu technologii. Po těchto dvou fázích přichází docela nečekaně další dražba - o znečištění. Odpad a znečištění nás provází v celé hře a jen tak lehce se jich nezbavíme. Dvacáté století má totiž kromě stavění ještě další prvek - zbavování se odpadu. To na konci hry upravuje výši vámi získavaných bodů. Naštěstí jako svědomití investoři jste schopni se ho v průběhu hry zbavit, stačí pořizovat kartičky, na nichž je vyobrazena čistička. Takže s chutí do toho a půl je hotovo. 

Recyklované nápady...

Očividný vzestup Vládi Suchého od Šestiměstí, které dostalo tu správnou šťávu až s rozšířením, přes loděnici, která nastínila, co jde dělat dál, je alespoň pro mě velice zdařilý příklad zrecyklovaných nápadů, hodné mistra Chvátila. Z prototypu mám pocit, že 20. století je pocitově hodně podobné loděnici, ale některé věci, hlavně díky motivaci jsou pro mě lépe odvedeny a spojuje v sobě klady obou předešlých her. Pokud jste zaměřeni na složitější, středně dlouhé hry, a nevadí vám dražba, asi nemusíte s pořízením 20. století vůbec váhat.