Vodu v prášku neseženeš. Alkohol v tabletách je dlouhodobě vyprodán, ale pohádky v krabičce jsou díky vydavatelství REXhry naštěstí dostatkové zboží. Otázka je ovšem: „Jak dlouho?“ Kdo by totiž nechtěl mít fascinující svět fantazie stále při sobě.

A cože v sobě kouzelná krabička na příběhy skrývá? Naleznete v ní 110 vyprávěcích karet (osoby, vlastnosti, místa, předměty a události), 55 karet zakončení pohádky, 5 prázdných karet na dopsání vašich nápadů a pravidla. Veškeré komponenty jsou graficky zdařile vyvedené. Pravidla jsou sice jen černobílá, ale to jim na funkčnosti nikterak neubírá.

Vysvětlování pravidel nezabere mnoho času, neboť hra je na pravidla velice benevolentní. Někdy až příliš. Z balíčku vyprávěcích karet naberete určité množství karet odvíjející se od počtu hráčů. Na kartách jsou obrázky a názvy různých „součástek“ pohádek (osoby, vlastnosti, místa, předměty a události). Karet v ruce se snažíte celou hru zbavit. Existuje jen jeden způsob, jak to udělat: „Musíte své karty vmísit do vyprávěného příběhu.“ Pokaždé, když vy nebo některý jiný vypravěč použije ve společně vytvářeném příběhu slovo (nebo jemu podobné), které máte napsáno na některé z vašich karet, přerušíte hru a odhodí tuto kartu z ruky na společnou hromádku. Pokud jste svým činem přerušili ve vyprávění některého ze spoluhráčů, přebíráte místo něj roli vypravěče. On sám si lízne ze zbylých karet jednu kartu vyprávění a jede se dál. V momentě, kdy shodíte poslední vyprávěcí kartu z ruky, vynesete jeden z konců pohádky (na začátku hry jste dostali dva) a vyhráváte hru.

Dosti bylo teorie… Hra je opravdu hodně zábavná. Od začátku až do konce Vás stále drží stále v jednom velkém kole bodré legrace, ale… nic není ideální a i Bylo nebylo… má své mouchy. Jak občas příznivci hru trefně glosují přirovnáním: „Je jako rande naslepo.“ Velice totiž záleží, na jaké lidi u stolu narazíte. Je lépe hrát se známými hráči a hlavně s hráči, které tento druh her baví a umí se v nich prosadit. Zkrátka, když někdo není vypravěč, jen těžko se dostane ke slovu. Hru sice nikomu nekazí, protože do ní vlastně ani nezasahuje, ale stává se z něj pouho pouhý držák karet. Druhou „záludností“ je skutečnost, že ve hře nejde ani tak o to vyhrát, ale vytvořit, co nejpůvabnější příběh. Z vlastní zkušenosti vím, že je to nutné hráčům opakovat stále dokola. Nejsmutnější totiž je, když si někdo vezme slovo a šesti větami se zbaví svých karet a prohlásí se za vítěze. Tomuto stavu většinou v první hře předchází skákání do řeči vypravěči a vnucování mu svých karet: „A teď tam určitě přišel skřet, že? Tak já mám skřeta a budu pokračovat…“ Pokud se vám podaří všechny tyto nešvary ukočírovat, zaručeně si hru užijete a budete se náramně bavit.

Při dosazení do rámce dostupných her podobného typu můžeme najít příbuzné „Bylo nebylo…“ (1993) v „Dixit“ (2008) nebo serii „Černé historky“ (2004).  Srovnání není úplně férové, protože první vydání těchto her dělí od sebe více jak deset let.  A vývoj jde znát. Zatím co Bylo nebylo… má hodně „otevřená“ pravidla a vyžaduje hráče určitých kvalit, ostatní dvě si poradí s lidským materiálem, který se zkrátka nalézá kolem. Černé historky pracují s již daným příběhem. Jeho konec znají všichni hráči a tak se snaží dostat pomocí otázek k rekonstrukci příběhu pěkně od konce až k úplnému začátku. Dle mého názoru je tato hra nejvíce náchylná k špatné znovuhratelnosti. Na druhou stranu vydavatelé zrovna u ní asi neberou tuto vlastnost jako negativum, protože mají prostor pro vydávání nových a nových přídavných balíčků. Jednoznačným kladem oproti Bylo nebylo… je skutečnost, že všichni hráči jsou stále ve hře. „Dixit“ je pro „Bylo nebylo…“  ovšem soupeřem o dost tvrdším. Tvoření příběhu mají obě hry společné, ale Dixit je z mého pohledu, jak by se řeklo v počítačové hantýrce uživatelsky přívětivější – pravidla jsou přesněji ohraničena, stále hrají všichni hráči, nemusíme překonávat ten zvláštní pocit „nechci vyhrát za každou cenu“.  A skoro nikdy se nestane, že by jeden více se prosazující hráč strhl celou hru na sebe. „Bylo nebylo…“ ovšem ze všech třech dává největší volnost fantazii a v tom je její kouzlo.

Komu tedy doporučit? Všem kdo mají rádi vytváření příběhů. Lidem, kteří dokážou přemoci pocit, že musí vyhrát za každou cenu. A hlavně partám, jejichž členové mají více méně podobnou schopnost sebeprosazování. Dovedu si představit, jak se „Bylo nebylo…“ hraje napříč generacemi – babičky a dědečkové se svými vnoučaty a podobně. Je to zkrátka hra s širokými možnostmi a nabídkami, které ovšem hráči musí umět využít.

+ krátká doba hraní, velká míra legrace, dobře hratelná i ve velkém počtu lidí

- uživatelsky méně přívětivé než hry podobného typu, nutnost vyrovnané skupiny hráčů