|
Jak přišla hora k Mohamedovi
Tak jsme se zase jednou sešli. Domlouvání bylo sice na dlouhé lokte, ale nakonec to vše dobře dopadlo. Holt jak říká staré přísloví, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
I když všechny pohádky začínají souslovími bylo-nebylo za devatero…, ta naše začala tím, že dilli byla pracovně v Žilině, kde spolu se spolupracovníky úspěšně připravila 57. ročník MO pro ZŠ a nižší stupně gymnázia. Ale nebyla by to Monika, aby při tom nestihla ještě plno dalších dílčích úkolů jako pokecat s albimenem Dudem o mistrovství Slovenska v Carcassonne, přebrat na tuto akci plakáty a samozřejmě nadchnout dva nováčky pro svět MSH natolik, že místo o půlnoci šli spát ve tři ráno s přesvědčením, že si hru musí druhý den hned koupit.
V těchto nočních hodinách taktéž žhavila linku icq, aby se se mnou domluvila na společném hraní. Byl jsem totiž pozvaný na Donovaly na herní pařbu. Protože se ve volných chvílích věnuji i něčemu jinému než deskovkám, musel jsem s velkou lítostí už podruhé odmítnout. Ale jak už bylo řečeno: Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.
Nakonec tedy dilli vzala iniciativu do vlastních rukou a za přispění moderní výpočetní techniky, opravdu internetová komunikace je zázrak, se pozvala na tento den a noc do Valašského Meziříčí malebného městečka mezi třemi pohořími.
Kdo by si snad představoval odpolední vycházku do přírody a pokojný spánek, je na velkém omylu. Přírodu si dilli s heslem „Komu se nelení, tomu se zelení“ užila nanejvýš za volantem svého hráškově zeleného autíčka.
Vzhledem k předešlé noci její kroky ihned zamířily do místní čajovny na povzbuzující nápoj Maté. Zde vytrvala do doby než skončili mé školní povinnosti. Po našem telefonátu nastal rychlý přesun do valašské herní Mekky – klubu deskových her Vrtule, kde mělo vše proběhnout.
Jen co dilli překročila práh klubu, zjistila, že při své první návštěvě, a do toho dne zatím jediné, zanechala trvalý dojem. Překvapené maturantky Pája s Verčou sedící za stolem nad sešity ji přivítaly se slovy: „Ahoj, Ivan (Eklp) dneska přijde?“ Dilli s úsměvem prohodila:“Měl by tu být do pěti minut, tedy pokud ví, jak dlouho trvá půl hodina.“ Já jsem samozřejmě ani netušil, že půl hodina ve skutečnosti netrvá 45 minut. Alespoň budu pro příště chytřejší.
Záruka úspěšného večera byla dozajista taky kupa jídla, kterou dilli přivezla z předešlé akce. Po krátkém přivítání jsme si udělali čajíček, tedy nejprve čajíček a potom nee čajíček, ale Teekanne, a pustili se do her.
První pod ruku přišel Mr. Jack, na kterého jsme byli neskutečně natěšení. Byl to vlastně jeden z hlavních důvodů proč dilli přijela. Což o to hra je to moc pěkná, ale… Po tom co vás ohromí krásnou grafikou, vynikající myšlenkou vás slije studenou vodou, když zjistíte, že průměrná hra trvá tři kola což je přepočteno na jednotku času ne víc než pět minut. Jelikož nápad je opravdu povedený, začali jsme s dilli uvažovat o home rules, ale aby si někdo nemyslel, nesdílíme spolu jednu domácnost.
Testy přerušil Marian. Jako každý pátek dovalil z práce rovnou do Vrtule, a tak jsme začali hrát ve třech. První v tomto bloku přišel na řadu Genial. Bylo to moc zábavné, zvláště když Marian stále vykřikoval, že bude muset na autobus. Samozřejmě ho nestihl a tak jsme dali ještě Cafe international. Vzduchem najednou projížděli Marianovy hlášky typu: „Tak já tady nasadím toho tyroláka.“ „???, kdeže?“ „No tady, jak je napsáno spain.“ Během hry přišly do klubu dvě lehce apatické dívčiny, které jsme se snažili zabavit, ale nějak se moc nedařilo. Nakonec nám Marian v půlce kavárny utekl na autobus.
Hodili jsme tedy ještě jednoho Mr. Jacka opět hodně rychlého – třetí kolo vítězství rozparovače. Pak přišel Voďous z výzkumáku, kde je na čtvrtinový úvazek a není to tím, že by tam byl jako názorná pomůcka a začalo opravdové hraní.
Rozjely se dvě hry otevřené verze Cartageny. Bylo to poměrně příjemné i když jsem nevyhrával. Můj čas měl totiž teprve přijít.
Jelikož je Voďous trošku na hlavu, tedy myslím tím profesionál přes hlavolamy, zkusili jsme si taky několik partií Factory Fun. I když obě vyhrál a je to velký mozkoun, byla to hodně velká náhoda. Factory je pěkná hra, ale opravdu na poprvé ne moc stravitelná a nějaké drbky navíc by se tam asi taky našly. Éterem se ale šíří, že si ji vzal do pucu Vlaada Chvátil a něco z ní vytřískal. Tak uvidíme, co z toho bude.
Abychom prodloužili řadu mozkozávítních her, sáhli jsme po Clans. Po začátečním blafování, kdo hraje za červenou barvu, vyhrála dilli, jak jinak než právě s touto barvou.
Pomalinku se připozdívalo, zásoby mizely a nálada byla čím dál lepší. Kolem osmé přišla Peťka. Dilli se rozhodla, že chce vyzkoušet hry z mých minirecenzí, takže jsme se vrhli na Dogville. Ubíhalo to docela rychle, ale usoudili jsme, že čtyři pejsci jsou na tuto hru opravdu málo.
Z ne moc komunikativních her jsme ještě přelouskali Zug um Zug, i když dilli do jisté míry remcala, že máme jen základ.
Kolem desáté přišel asi nejživější a nejzábavnější set večera – komunikační a obchodnické hry. Jako první se nám pod ruku dostal Koňský trh. Aukce probíhaly poměrně svižně, každý vychvaloval, jak mohl, ceny se šplhaly do astronomických výšin. Největší počin hry bylo když jsem začal obchodovat s nulami. Ani byste nevěřili, jak je to výhodný artikl. Zkuste někomu nabídnout proti 520 za psa a kočku 510 a tři nuly. Samozřejmě zvířátka byla prodána za částku s nulami. Nakonec se ale nějak celá dražba pod nápory smíchu zhroutila a hru jsme nedohráli. I přesto jsem se cítil jako morální vítěz s nepřekonatelnou nabídkou tří nul.
Když už jsme byli v tom, vytáhli jsme Bohnansu. I zde se podařilo prosadit nový způsob hry, a tak jsem zásadně vyměňoval dvě náhodné karty (ostatní nevěděli, co na nich je) za jednu konkrétní. Samozřejmě to fungovalo i naopak. I přesto, že se mnou ostatní nechtěli v pozdější fázi obchodovat jsem vyhrál. Dilli dokonce nabídla jednu kartu, pokud si ty dvě vyložené nechám a nebudu je nabízet dál. S touto taktikou neměla šanci prorazit.
Svou vavřínovou sérii jsem úspěšně zakončil v Democrazy, kde jsem to uhrál na nejmenším počtu žetonů.
Nastala doba řádně po půlnoci, kdy už se nepřípozdívalo, ale děl se úplně opačný proces, pro který ovšem čeština asi nemá rezervované žádné slovo. Společně jsme se vyhecovali k Eufrat a Tigris. Pěkná záležitost, ale asi na ní nebyla až tak vhodná doba.
Kolem třetí hodiny ráno nastaly malé prostoje při výběru her. Zatímco my s dilli jsme chtěli hrát něco hratelného Peťa s Voďousem si stáli za hrami Česko a Risk. Přemýšlení o další hře jsme si zpříjemnili partií Twisteru tady na Valašsku zvaném Bažiny.
Nebyli by jsme to my, kdybychom nezmínili a hlavně nezahráli Bourací autíčka. Tentokrát jsme zvolili týmovou verzi a v litém souboji autoři versus zbytek světa jsme se jali bourat a narážet. Zbytek světa ze začátku moc nechápal, že když se řeklo „bez komunikace“, tak se nesmí domlouvat na tazích. Bohužel, ale vlastně jenom proto, jsme prohráli. Nicméně bylo to nadmíru zábavné.
Ještě jednou jsme pro tento den zkusili něco opravdu náročného. My domácí jsme vysvětlovali dilli Manhattan. To jsme však netušili, že nás zanechá na bodovací tabulce bezkonkurenčně za sebou.
Herní část pařby jsme zakončili Citadelou s rozšířením a ještě jedním Cafe international. Jelikož většina z nás vykazovala neoddiskutovatelné znaky microspánku a dilli se měla domů vracet autem, šli jsme si v pět ráno hodit na tři hodiny šlofíka.
Co říci závěrem. V osm hodin jsme po sobě poklidili a ještě chvíli si povídali už jen tak nalehko. Všechny zásadní otázky typu kolik vlastně stránek o hrách musíme dělat, abychom byli opravdu vytížení a literárně vyčerpaní, jak se dostaneme na sraz autorů pořádaný CBG…, jsme rozlouskli již během noci. Jediné co jsme měli v plánu řešit a úplně to nestihli, byl projekt nové hry. Zaznělo několik nápadů, které byly pečlivě zaznamenány, takže teď je to už jen o omezování spánku, dobrém internetovém připojení a dlouhých hodinách chatování. Snad můžeme již teď prozradit, že se bude jednat o funny hru pro širokou veřejnost.
Dilli stihla cestou domů nafotit nějaké gekony a hady jako inspiraci k novému projektu. Kromě toho nosí na krku přívěšek draka… Ale teď už opravdu mlčím.
Iba registrovaní užívatelia môžu pridať komentár.
Prosím prihláste sa alebo sa zaregistrujte..
|
Vydanie