|
Je docela nešťastné, že Valmez se rozkládá poměrně daleko od Bratislavy. Kdyby to tak nebylo, bylo by všechno snazší a k dnešnímu dni by byla vyprodukována ne jedna ale daleko víc her. Je ovšem taky možné, ne-li pravděpodobné, že by dilli přišla o práci a já bych byl už dávno vylit ze školy. Nedalo se tedy nic dělat. Pokud jsme chtěli jet do Plzně na setkání CBG společně autem, museli jsme se setkat někde na pomyslném průsečíku cest mezi Bratislavou, Valmezem a Plzní. Jako nejlepší k tomuto účelu se nám jevilo Brno.
Do moravské metropole jsem vyrazil již o den dříve, abych vyřídil některé herní záležitosti a hlavně se sešel s přáteli. V pátek jsem podniknul misi do sídla firmy Corfix, kde mi byla na testování zapůjčena nová hra z jejich nabídky. Vybavil jsem zde taky několik další věcí a samolibě jsem se poplácal po rameni, jak dobře jsem to zvládl. Kolem třetí hodiny jsem měl scuka s dilli. Protože jsem byl docela pohodlný, nechal jsem ji zajet až do centra což se, po spojení s mými anti navigátorskými schopnostmi, ukázalo jako ne moc promyšlený tah. Čas k vymotání se z odpoledního předvíkendového Brna byl neúměrně vyšší než čas strávený v šalině při cestě na výpadovku.
Nakonec to dobře dopadlo a my se hnali po dálnici směr Praha. Při pohledu nezávislého pozorovatele to mohlo vypadat jakoby po dálnici uhánělo ufo hráškofoidního tvaru s křidélky. Do Prahy jsme dorazili opravdu rychle, tuším za hodinu a půl. Dostat se do města nebyl problém. Po hustojízdě jsme se rozhodli pro odpočinek a setkali se s dalším bouroatíčkářem Klasem. Společně jsme poplkali o různých věcech a k večeru se vydali na zteč do Plzně. Dálnice nebyla již tak rozžhavená, takže se jelo poměrně dobře. Na konci cesty jsem se opět projevil jako absolutně nevhodný k navigování. Ano, ano, cestu jsme si o nějaký ten kilometr prodloužili. Holt, z dálnice jen tak lehce člověk neodbočí.
Po autovyjížďkové prohlídce Plzně a hledání restaurace u Soptíka jsme se zeptali jedněch již mírně společensky unavených lidí, kdeže to asi je. Dobře nám poradili a dilli opět prokázala své jezdecké schopnosti, kdy se otočila prakticky na místě s autem o devadesát stupňů (podezřívám ji, že její auto nemá čtyři kola ale jen dvě uprostřed) a sklidila tak od místních velké ovace.
Konečně jsme našli restauraci U soptíka, kde jsme strávili první deskoherní večer. Přivítání bylo více než srdečné. Chvilku jsme se aklimatizovali pak hurá na hraní. Zatímco dilli konečně ukecala Poga na Bourací autíčka, já jsem se konečně dostal k Recyklákům, hře o níž autoři ani netušili, že by mohla mít tak velké ambice na výlet do Essenu.
A jakže je to tedy s nimi? Po první hraním bych to viděl asi takto. Ze hry má uživatel požitek ihned, jak ji uvidí. K opravdu vydařené a originální grafice, jenž byla k vidění už v Praze, kluci přidali stylová pravidla. Možná by byla ještě stylovější, kdyby byla na recyklovaném papíře. Celkově bych ji zařadil do kategorie zábavných párty her. Princip je opravdu jednoduchý – jste recyklovaný mutantík, chodítě po laboratoři a snažíte se umřít jako poslední. Originalita hry začíná již při přípravě, kdy si hráči z plastelíny vytvářejí vlastního tvora. Poté postupují po zacyklených políčcích s nebezpečími pronásledováni zákeřným Moa. Recykláci jsou prostě moc nádherná odreagovačka od složitějších věcí. V současné době se usilovně pracuje na vylepšování, či spíš dolaďování, pravidel. Během večera byl k vidění taky nový prototyp hry – Vojevůdci, které po většinu času trvání akce testovali domácí Plzeňáci a nikoho k ní nepustili.
Od Soptíka jsme byli vykázáni dle dohody kolem půlnoci a tak jsme se přesunuli povětšinou auty do místní tělocvičny. Zde do spánkových mdlob upadlo na herní akci až přílišný počet lidí. Naštěstí ne všichni. V místnosti určené pro noční hraní zůstali skalní hráči, a tak jsme se setkali se Zabedněnci. Ti valili stále Vojevůdce, my jsme se s bři Uhlíři, dilli a Jakubem ze Stohu uchýlili k novince Delux pit. Pro bližší představu se jedná o upravenou verzi hry Vole lehni. Krabice obsahovala kromě karet taky zvoneček, který jsme my milovali a plzeňáci nenáviděli. Při hře jsme se trošku více seznámili s bři Uhlíři a bylo to moc fajn. I když se nám zprvu nechtělo, tak jsme také po čase podlehli spánku. Ale to jsme si ještě zkusili Psance. Shodli jdme se, že vítězství bylo určitě náhodné. Vždyť vyhrála dilli.
Úkol rána zněl jasně – dostat se do devíti hodin do D klubu, kde se mělo začít testovat ve velkém. Dilli udělala ráno čaj a při nabírání vody ve sprše zažila jednu velmi veselou pikantní historku. Jak ji sama okomentovala: „Kukla som sa len raz, ale stálo to zato.“
D klub nebyl daleko. Po přivítání jsme si rozebrali formuláře na hodnocení her. Po rozložení našich autorských kousků na volné stoly, jsme je začali testovat. Během dopoledne přijel i Klaso, který jako vždy hýřil vtipem. S dilli jsme naši autorskou dvojku rozdělili. Každý jsme začali sbírat dojmy samostatně. Já spolu s Klasem a bři Uhlíři jsme vytvořili testovací skupinu a vrhli se na hraní. Jako první nám přišlo pod ruku Knížectví. Jedná se o karetní hru se zajímavým principem, kdy kolo hrají všichni hráči najednou. Pomocí karet se lidé snaží pro sebe ukořistit vliv nad politikou, církví, vojenstvím, případně se snaží vylepšit svůj profil u knížete. K nadprůměrnému požitku ze hry bohužel nedošlo a to hlavně kvůli nejasnostem v pravidlech a kartách. Také prototyp byl spíchnutý viditelně narychlo, a osobně si myslím, že větší přehlednost by mu jen prospěla. Nicméně hra má velice dobrý potenciál. Od Knížectví jsme se přesunuli k další Irbisově hře Druidům, rodinné hřa, která neurazí ani zkušenější hráče. Se svým druidem chodíte po lese, sbíráte zkušenostní body, přísady do kotlíku a bojujete s ostatními druidy. Díky soubojům se do hry dostal docela znatelný prvek poziční hry. Velká škoda byla, že autor neposlal pravidla, takže se stále něco řešilo, hlavně jak by vypadala hra ve třech.
Dilli zatím podlehla kouzlu Recykláků. Spolu s Pogem se snažili otestovat verzi pro dva hráče. Nechtělo se jim však hledat v pravidlech, tak po první partii vymysleli své vlastní modifikace a hned je taky otestovali.
Z lesa plného kotlů a druidů jsme se přenesli s Klasem na Vae Victis. O té jsem se rozepisoval v článku z minulého setkání a myslím, že se od minula nic moc nezměnilo. Dilli se k ní dostala taky, ale s Jakubem ze Stohu. Její dojmy ze hry se, jak jsme později zjistili, od mých nelišily.
Vše jsme korunovali dvěma partiemi Bouracích autíček. Než začalo další masové testování udělali jsme si pauzu na oběd. Dilli na Bourací autíčka ani nešáhla. Byla toho názoru, že má testovat cizí hry a ne tu svou. Jediné co občas musela, bylo vysvětlení pravidel. Až na místě jsme zjistili, že pravidla bez obrázků asi nejsou to pravé ořechové. Navzdory této vadě však k pravidlům bylo hráči připsáno minimum připomínek.
Další pán na holení byl Cech obchodníků u něhož se poprvé v ten den setkal celý tým Bouracích autíček. Z hry máme takové neutrální pocity. Mně přišel stejný jako minule, Klaso a dilli hrou nebyli nijak nadšeni. I když Klaso se těšil jako malý, že vyhrál, a možná i proto nás opustil a odjel zpátky do Prahy. Není vůbec jednoduché odejít jako vítěz. Je možné, že Cechu člověk přijde na chuť až po nějaké té hře, ale jak se většina lidí na konečné diskuzi shodla nějak tam nefungují úplně stoprocentně karty předmětů a možná je v ní až moc mechanismů dohromady.
Jako poslední hru v D-klubu jsme si dali společně Knížectví i když jen půlku. Pocit stále stejný, chce to doladit.
V podvečer jsme se přesunuli opět K Soptíkovi. Nejdříve jsme shlédli minipředstavení bří Uhlířů točení věcmi na řetězech, které jsme si mile rádi vyzkoušeli. Tenisák mě i dilli několikrát svižně přistál na hlavě, ale naše kebule jsou na podobné útoky zjevně zvyklé. Ani jeden jsme se mu totiž nesnažili moc uhýbat.
Když jsme se dostatečně vyblbli na čerstvém vzduchu, dilli už hrála Druidy. Bohužel my jsme byli jen tři a tak jsme museli čekat na čtvrtého do hry. Pro zkrácení dlouhé chvíle jsme si zahráli sice komerční ale zato výtečné Santy Anno – postřehovou hru o tom jak se opilí piráti snaží dostat na svou loď.
Dilli mezitím odskoušela Bourací autíčka ve čtyřech hráčích a řešila otázky spojené s Knížectvím. Měla totiž výhodu, že hru ji učil samotný autor a snad si i něco z jeho pravidel zapamatovala. Po tom všem následoval prototyp Jakuba ze Stohu. Bohužel s ohledem na časovou tíseň nám stačil jen vysvětlit pravidla.
S večerem se rozběhla organizovaná diskuze o autorských hrách hraných přes víkend. Neštěstí bylo, že slovo organizovaná měla opravdu jen v názvu a určení pořadí her. Diskutovalo se poměrně dlouho a poslední hodinu převážně o Recyklácích.
Příjemné zpestření večera byl turnaj v Čamrdě – stolní verze kuželek, které se shazují dobře mířenou dřevěnou káčou. Záležitost to byla velmi zajímavá a po mozky zavařujících hrách se ukázala jako moc milé osvěžení.
Tentokrát se U Soptíka končilo o něco později asi kolem jedné. Opět začalo přesouvání roztomilým hráškoidem. Když se do něj rval již čtvrtý člověk pronesla dilli památnou větu: Však si foukni v mojom autíčku, ono je totiž nafukovací.
Přesuny autem mají svou výhodu, takže jsme byli v tělocvičně v cukuletu. Opět moc lidí vyměklo a nehrálo. Plzeňáci s dilli nezklamali a vytáhli Funkena, já a Jakub ze Stohu jsme nejdříve diskutovali o věcech kolem deskovek a pak se vrhli na Babylon a Blitz und Donner. Už druhou noc slibovaný Dalmuti se nekonal. V momentě, kdy na něj došlo, měli Plzeňáci nějak naspěch. Je možné, že mají od herního víkendu ve Štokách v paměti, jak hraje Dalmutiho dilli a nechtělo se jim prohrát.
Po tom, co šli všichni spát, jsme s Jakubem ještě vytáhli Chronologii, velice zajímavou hru, kde jsme čistili svět od Hitlera, zachraňovali Titanic a plno dalších věcí měnících nejdříve minulost a poté přítomnost. Ve čtyři ráno jsme to zabalili a šli spát taky.
Budíček byl opět o osmé. Po čaji, který se tentokrát obešel bez zajímavých koupelnových scén, jsme se sbalili a vyrazili opět autem do D-klubu. Svůj čaj jsem si vzal do auta a při jízdě přes kočičí hlavy, myslím tím krytinu nikoliv nebohé živé tvory, jsem se s ním celý pocintal.
Nedělní dopoledne jsme strávili opět testováním her. Na rozehřátí jsme si dali Druidy. Po nich jsme neodolali a zahráli si partičku Vojevůdců. Celou akci se o nich mluvilo jako o velkém milém překvapení. Jedná se o velmi jednoduchou hru co do principu a složitosti pravidel o to však složitější po stránce strategie. Se svým vojevůdcem se snažíte přejít z jedné strany šestiúhelníkového plánu na protější a tak vyhrát. Samozřejmě se pokoušíte zneškodnit či alespoň zabránit soupeřům, aby udělali to samé. K tomuto účelu má každý hráč čtyři kostky. Ty za pomoci desíti akčních bodů různě přemisťuje a nasazuje. Navíc se tak snaží soupeře vyřadit ze hry. To se povede, když u hráče na konci jeho tahu stojí cizí kostka. Hra byla opravdu docela hodně dobrá, ale silně uvažuji o tom jak moc je znovu hratelná. Naštěstí je teprve na začátku vývoje a jak to vypadalo, tak se s tím chtějí autoři poprat.
Čas se nachýlil. Museli jsme vyrazit domů. Ještě před tím jsme vyzvali Jakuba, aby nějakým stylem vyhodnotil celé setkání takže konečný verdikt: do Essenu pojedou jako zástupci CBG Recykláčci. Druhá vybraná hra je Cech obchodníků a to i přesto kolik bylo na jeho adresu výtek v diskuzi. Autor bohužel nebyl na setkání, takže se nemohl vyjádřit, škoda.
Během loučení se většina přítomných vrhla na barevné kostičky do nových prototypů prodávané za opravdu směšný peníz.
Cesta domů probíhala bez větších komplikací, jen za Prahou jsme byli natolik unavení z hraní, že jsme museli na hodinu odstavit auto a dospat. Vzhledem k bouřce, která na nás číhala za kopcem, to byl spásonosný nápad. Do ní jsme vjeli už čerství a tudíž jsme neskončili u svodidel jako nemálo jiných aut. Ale je vůbec ten hráškoid auto?
Setkání autorů se vrylo do paměti jako moc pěkně udělaná akce s parádní atmosférou a nadějí, že se na trhu snad v budoucnu objeví více českých her. V Brně jsme se s dilli rozloučili a oba se vydali po vlastní ose.
Fotky z akce zde. Zatím jen malá ochutnávka v neděli přibudou další.
Iba registrovaní užívatelia môžu pridať komentár.
Prosím prihláste sa alebo sa zaregistrujte..
|
Vydanie
Jestli to bylo něco "většího" než máme my... my máme, pro vaši představu, takové mrňavé otravné mušky, co nikdo neví, co jsou zač a kde se vzaly, a plíseň tří barev (a chutí)... 
dik