Poslední dobou mám pocit, že všechny deskovkové zážitky jsou tak nějak v pohybu. A asi to nebude jen pocit. Už jsem si myslel, že klasickým malým deskovkám dám v době tábora tak na měsíc vale, ale ...

U klubovny jsme ještě na ložili táborové věci do náklaďáku a jako předsunutá skupina vyrazili na vlak, abychom se z rodného Valmezu přesunuli do Slovenské Lubiny. Na začátku to vypadalo na bezproblémový výlet, tedy až na počasí, které bylo více než bouřlivé.

Na vlakáč jsme došli ještě jakž takž, ale poté, co jsem si koupili lístky, jsme byli nuceni čekat v podchodu, protože živly rozpoutaly neskonalé peklo. Pršelo skoro horizontálně a to nebylo vůbec dobré znamení.

Cesta byla naplánována moc pěkně. Sice čtyřmi osobáky, ale doba na jednotlivé přestupy mezi nimi byla více než dostatečná. Tedy ze začátku se to tak jevilo. Při nahlášení zpoždění třicet pět minut již na valmezáckém nádraží se nám začaly hlavou hnáti chmury. Operativně jsme se jali uvažovat, kde budeme vlastně spát. Bylo jasné, že táborová louka to pro dnešek nebude.

Třicet pět minut by se dalo ještě někde stáhnout. Po dojetí do Horního Lidče jsme se této naděje ovšem vzdali. Kvůli počasí se zpoždění natáhlo na hodinu a půl.

Jak už to ale bývá, všechno špatné je k něčemu dobré. Nebudu tvrdit, že jubilejní vydání Bohnanzy jsem měl v batohu jen náhodou. To bych asi nebyl já. Když někam, tak s hrou. V Horním Lidči jsme se pohodlně uvelebili na zemi místní čekárny a připravili vše pro hru. Během pěti minut bylo vše potřebné vysvětleno a mohlo se začít obchodovat.

První partie byla poměrně rozvážná. Bohužel u ní ještě nebylo tolik hluku, jak by mohlo být. To víte začátky jsou vždy těžké. Chuť jsme si spravili při druhé, která byla už o poznání lepší. Tu ovšem přerušil příjezd vlaku.

Za čtyřicet minut jsme byli v Púchově. Ano, možná jste se už dovtípili, byla to naše konečná stanice. Zapadli jsem do místní čekárny, kde jsme museli přečkat pět hodin, než nám přijede další vlak.

O nějakém vydatnějším spánku zde nemohla být ani řeč, a tak jsem se rozhodli mastit fazole. V třetí hře se začali vybarvovat jednotlivé typy hráčů. Daly by se charakterizovat asi takto: Já - jeden z nejhlučnějších obchodníků zahrnující ostatní velmi hlasitými často rušivými a leckdy také scestnými nabídkami s důrazem na krásu ilustrovaných karet, které nabízím. Z Milky se vyprofilovala „mrcha", která zásadně těžila ze skutečnosti, že s námi hrála jako jediná zástupkyně ženského pohlaví. V řeči pokémonů její zvláštní útok byl, že si dovedla v tu správnou chvíli vzpomenout, co přesně ji někdo z nás nabídl, že ji dáme příště. Se stejnou bravurou s jakou řešila naše resty, ty svoje zapírala. Poslední hráč byl Filip. Ano Mazaný Filip. Ze zásady se tvářil, že hru nechápe a po celou dobu hraní (celkově jsem odehráli asi osm partii) dělal nějakou okatou chybu, aby od sebe odpoutal pozornost. Ještě, že jsme mu na to přišli a podařilo se mu tak vyhrát asi jen dvakrát.

Když mi začali padat karty z ruky, což se mi občas na pařbách kolem druhé hodiny ranní stává, rozhodli jsem se uvelebit na místních lavičkách zkusit prožít několik zbývajících minut v polospánku.

Během našeho pobytu. Vyhodila zdejší železniční policie z prostor čekárny několik spáčů z řad místních bezdomovců. Nás však nechala naštěstí na pokoji. Hodně jsem se tomu divil, protože jsem zrovna neuposlechl příkazů maminky a na tento výlet se vydal v roztrhaných montérkách a potem prosoleném tričku přímo z nakládačky, čímž jsem zjevem neměl k místním vůbec daleko.

Kolem čtvrté jsem se mírně vzpamatovali z pseudo spánku na nepohodlných lavicích, nasedli do rychlíku a vydali se směr Nové Mesto nad Váhom. Abychom nevyšli ze cviku, nabrali jsme na hodinové cestě tři čtvrtě hodiny zpoždění. Alespoň jsme dospali předešlou noc.

Z Nového Mesta jsem se autobusem vydali na Lubinu.

Sotva jsem vysedli a ušli několik desítek kroků,uviděli jsme kamion s našimi táborovými věcmi odstavený na kraji silnice. Záhy jsme pochopili proč. Předešlého dne se zde přehnala vichřice a přes cestu byly spadené stromy, které se musely odstranit.

Za nějaký čas přijeli silničáři celou kalamitu řešit. Hlavně tedy topol spadlý přes cestu, který se zaklínil o stromy na protější straně.

Silničáři byli ve složení Avia, bagr, motorová pila a tři lidé jako obsluha. Dlouho pánové hledali způsob, jak se se stromem vypořádat. Nakonec usoudili, že nejlepší bude, když jeden z nich vleze do lžíce bagru, na které bude vyzvednut do potřebné výška, cca 3 m, kde se spolu s motorovou pilou se stromem zúčtuje.

Jak si naplánovali, tak se i stalo. Byla to moc zajímavá podívaná a však při nadhozeném návrhu, že se omotá kolem stromu lano a zatím co jeden bude řezat kmen druhý z party zaváže lano za auto a bude za něj tahat do protisměru. Kolektivně jsme usoudili, že masakr vidět nemusíme a odebrali jsme opět pěstovat fazole.

Hlavní hrací plochu jsme zřídili vedle kamionu. Bohužel to bylo tak nějak na cestě a zrovna toho dne po ní jezdilo nějak mnoho aut. Tentokrát se k nám přidal Jirka a Voďous. Jirka se poměrně dlouho zorientovával. Voďous to byl jiný fazolový harcovník. Hru okořenil svými často až sarkastickými hláškami, takže o zábavu bylo více než dobře postaráno.

Jirku jsme však trošku podcenili. Z outsidera se vyklubal zákeřák, dalo by se říci kompostman, který sbíral všechno, co ostatní nechtěli a dávali zadarmo. V důsledku to znamenalo, že nám to natřel tak o sedm faztolarů získaných právě kompostováním.

Po dvou hodinách silničáři bez ztráty jediného lidského života cestu zprůjezdnili a my jsme se mohli vydat vykládat a posléze stavět tábor.

Iba registrovaní užívatelia môžu pridať komentár.
Prosím prihláste sa alebo sa zaregistrujte..