Cesta autobusem trvala otravných šest hodin. V Námestove jsem chvíli počkal na Gimliho. Myslel jsem si dokonce, že na mě zapomněl. No tedy hlavně se mi honilo hlavou, aby si na mě nevzpomněla podivná invidua, jenž se na zastávce v Námestově v pátek večer pohybovala. Večer, při představování města, jsme si stačili zahrát jednu obrovskou deskovku - Billiard. Ke Gimlimu domů jsme dorazili po půlnoci. Po večeři, kdy mi bylo nabídnuto několik rohlíků, které pak určitě chyběly Gimliho dětem, jsme alespoň na těch pár hodin zalehli. Tedy já jsem si ještě ofotil jednu velice zajímavou knížku o vyvracení mýtů, abych si ji mohl přečíst...

Tak, tak. Námestovo v piatok večer je mesto nebezpečné. A biely sáhib u domorodcov na autobusovej stanici určite vzbudil veľký záujem. Okrem toho som na eklpa zabudol, teda nie priamo na eklpa, ale na fakt, že autobus teraz prichádza o čosi skôr. Keď som konečne dorazil na nástupko tak som ho zasa v tej tme nespoznal. Eklp totiž rafinovane zmenil účes.

Zavliekol som potom eklpa do mojej domovskej putyky, kde spoznal mojich kamošov a dali sme biliard, nakoľko iná deskovka sa v hustej atmosfére neskorého piatkového večera v krčme hrať nedala.

Nastavil som si budík na pol štvrtú, ale nebyť mojej manželky, ktorá ma prišla vykopať z postele by som nevstal skôr ako o siedmej. Pred domom nás už čakal môj kamoš Čucho, ktorý nás mal odviezť asi 50 km na najbližšiu stanicu v poľskej Rajczy.

Ve čtyři ráno jsme se konečně vydali do Polska. Sebou jsme si nezapomněli nabalit Carcassonne a letáčky od Albi, protože to byla jedna z hlavních věcí, kvůli kterým jsme tam jeli. Propagovat Carcassonne a Bang! v Polsku. Je to s podivem, ale tyto hry tam nejsou moc známé. Stali jsme se tedy takovými deskovkářskámi misionáři.

Plán byl následující: přejet hranice s Polskem, stopnout železného oře v Rajczi a v jeho útrobách s pár přestupy dorazit do Gliwic, zde se uhrát skoro k smrti, přitom propagovat Albi a o dva dny později se vrátit s posledním zbytkem sil zpátky domů.

Sotva jsme přejeli hranice zhrozili jsme se otřesným stavem polských cest. Řidiči zde neřeší, jak se vyhnout díře, ale která z projížděných děr je menší zlo. Taktéž ve značení cest nejsou severní sousedé nikterak důslední. Je opravdu naprosto k naštvání ztratit se kolem čtvrté ráno v polské vesnici. Naštěstí jsme narazili na ochotnou domorodkyni. Velice ochotně nám v tuto brzkou ranní hodinu poradila cestu. Respektive nám pomohla dvakrát. Poprvé jsme s díky odjeli a za pět minut jsme ji při bloudění potkali znovu. Opět byla velmi ochotná a nasměrovala nás dále. Dokonce jsme dorazili i na to nádraží.

Nemám čo dodať, snáď iba to, že eklp použil na opis ciest v Poľsku ešte veľmi mierne výrazy. To Čucho, náš šofér si servítky nebral a tak mal eklp jedinečnú možnosť zoznámiť sa s írečitými slovenskými slovami a košatými súvetiami.

Vlaky v Polsku, alespoň dle našich zkušeností jezdí bez zdržení, to se musí uznat. Jen jízdní řády a jiné železniční tiskoviny jsou na dost mizerné úrovni. Na cestě do Gliwic jsem byl značně nudný patron, padl na mě spánek a já jsem ho nehodlal rušit z jeho bohulibé práce. Naštěstí Gimli mu nepodlehl a tak jsme vždycky přesedli tam, kde jsme měli. V Gliwicích na nádraží jsme se nasnídali v bufetu a potom vyrazili hledat Dům dětí a mládeže. Osobně jsem se do hledání moc neangažoval, protože zkrátka nejsem moc dobrý navigátor. Gimli cestu nastudoval z mapky. Tedy věděl, že kolem je docela dost stromů. Což nám moc nepomohlo, protože Gliwice jsou dost zelené město. Naštěstí kromě své průvodcovské role se vcítil také do role mluvčího výpravy. Po docela dost nezdařilých pokusech, které byly zapříčiněny neznalostí domorodců, jsme přece jen došli na místo s mnoha stromy a velkým billboardem Pionek - setkání hráčů deskových her.

Hrubú predstavu o smere som mal, ale spoliehal som sa na dobrých ľudí, ktorý nám správny smer ukážu. V mojim predstavách bol Mlodezowy dom kultury budova, ktorú budú domorodci určite poznať. Skutočnosť bola ale trochu iná. MDK bola stará škola zo začiatku minulého storočia, ktorú iba nedávno premenovali na MDK, takže ani rodení Gliwiczký občania netušili o čo ide. Nakoniec sme to ale predsa našli.

Po vystoupání do třetího patra jsme vešli do místnosti, která byla vlastně divadelní sál, takový menší ale zato s podiem. V prostoru byli rozptýleni organizátoři. Ty člověk poznal podle pomerančového trička. Ne jako, že by je měli z citrusu, ale prostě polsky se řekne oranžová "pomerančová". Než jsem na to přišel, tak mi to chvilku trvalo. Stále jsem si říkal, že si nemůžou vzpomenout na slovo "oranžová" a tak říkají pomerančová. Nic méně zpátky k organizaci. Všichni, kdo měli na sobě oranžové tričko, tady byly od toho, aby vysvětlovali hry. Po stěnách byly nalepeny ,nečekaně, oranžové papírky. Na každém z nich byla jedna hra s obrázkem, popisem a seznamem lidí, kteří ji umí vysvětlit. Kromě her od organizátorů zde byl i stůl s hrami, které donesli hráči. Také my jsme přispěli několik svými perlami a po registraci se vrhli do víru deskovek.

Pomeranczowe kosulky bol velmi dobrý nápad organizátorov. Boli to vlastne členovia miestneho klubu spoločenských hier, ktorí mali naštudovaných asi 50 hier z tzv Pomaranczowej 50tky. Keď ste si nejakú takú hru vybrali z kopy hier a nevedeli ste ju hrať, stačilo odchytiť nejakého oranžového človeka a ten vám vysvetlil pravidlá, prípadne si s vami rovno zahral.

Tu si dovolím, krátke vysvetlenie organizácie Pionka. Táto herná akcia nemá nejakú pevnú štruktúru. Na určené stoly sa jednoducho naukladajú hry, či už zo spomínanej 50tky, alebo hry ktoré donesú sami účastníci. Ak si chcete niečo zahrať, jednoducho si hru zoberiete, nájdete si spoluhráčov a hráte.

Náš prvotní zájem spočinul na zatím nejúspěšnější polské hře "Neuroshima hex". Jedná se o velice svižný souboj, kdy na hrací plán dosazujete své jednotky, které jste si na začátku kola vylosovali a snažíte se co nejvíce poškodit soupeřovu základnu. Hru nám vysvětloval hlavní organizátor Ignaczy "Trzewik" Trzewiczek. Na první pohled nás opravdu zaujala a zahráli jsme si ji se všemi čtyřmi zatím vydanými rasami. Když jsem ji zkoušel další den, tak mi to přišlo docela dost o tom jak komu přijdou jednotky. Zkrátka další mechanismus, který hraje vždycky proti mě - losování.

Na Neuroshimu Hex (NS) som si brúsil zuby už od chvíle ako bolo isté, že pôjdem do Gliwic. Mal som čosi prečítané o tejto hre, ktorá získala cenu Najlepšia poľská hra a na BGG má aktuálne pekné 180te miesto. na prvý pohľad sa hra tvárila ako nejaká vojnová hra, na druhý pohľad mi trochu pripomínala Bourací autíčka, ale nič z toho nie je až taká pravda. Nakoniec sa NS ukázala ako rýchla pozičná hra. Náhody tam bolo pomerne dosť, ale bolo to spôsobené aj tým, že sme mali nahraných málo hier a nestihli sme si urobiť prehľad o počte akčných prvkov v hre. Každá zo štyroch frakcií má totiž iné vlastnosti a ich počet. Predpokladám teda, že skúsenejší hráči majú väčší prehľad o tom, čo už bolo hrané a môžu tomu prispôsobiť stratégiu. Osobne sa mi hra páčila, pretože skĺbila vojenský postapokalytický motív s jednoduchými pravidlami a krátkym hracím časom.

Druhou hru nám vysvětlovala Ola. Jednalo se o velice zábavnou hříčku Cash and Guns. Kdy po sobě hráči kolem stolu střílí, dokonce mají makety zbraní, a snaží se vydělat co nejvíce peněz. Kromě střílení je ve hře dost pěkný moment, kdy se snaží hráči odhalit, kdo z nich je skrytý policajt. Bylo to zábavné... Dokonce jsem vyhrál a to se nestává zase tak často.

Cash and Guns je v Poľsku populárna hra a v tamojšej hernej komunite zaberá siesto, ktoré na Slovensku a v Čechách patrí Bangu.

Pristavím sa ešte pri spomínanej Ole. Ola, velmi milá a príjemná osôbka patrila k Pomaranczowym koszulkam a po oba dni sa o nás starala naozaj vynikajúco. Ďakujeme.

Po každé ukončené hře jsem rozdávali spoluhráčům naše propagační letáčky. Ti se na nás usmáli a ani jednou je jako nechtěnou reklamu nehodili do koše.

Ako v poľštine zdatnejší člen našej výprav, som sa ujal aj oficiálnych rozhovorov, nadväzovaniu kontaktov a iných aktivít pre firmu Albi. Odohral som niekoľko partií Carcassone s rodinkami i hráčmi, ktorí sú fandovia tejto hry a lanáril som ich, aby sa stali oficiálnymi prezentérmi tejto hry ako aj Bangu. Dúfam, že oslovení účastníci sa už firme Albi Polska prihlásili a teraz šíria tieto hry i u našich severných susedov. Okrem toho som mal niekoľko rozhovorov s hlavným organizátorom Trzewikom o Pionku, o časopise Swiat Gier Planszowych, kde by sa mali začať objavovať reklamy Albi hier. Neskôr sme predebatovali i možnosť zaslania jednej Neuroshimy Hex na recenziu. Prísľub bol daný, dúfam, že to dobre dopadne.

Abychom jenom nezneuživali organizátory, snažili jsem se, více méně úspěšně naučit nějaké hry i my dva s Gimlim. Natrefili jsem na partičku prima spoluhráčů. Edyta, Lukáš a Adam byli opravdu dobří společní. Na poprvé jsme se jim snažili vysvětlit Notre Dame. Docela se povedlo. Gimli na ně mluvil polsky. Já jsem se o to taky pokoušel, ale... Připadal jsem si jako Japonec. Gimli mě naučil nějaké slovo třeba "šťuři" (to je polsky podkan) a já se pak všem okolo zkoušel česky vysvětlit strategii na "šťury". Při každém vyslovení tohoto slova jsem se na osazenstvo ze široka zasmál. Oni pokývali hlavami a bylo mi jasné, že netuší o čem točím. Když byli hodně v koncích, zeptali se Gimliho na překlad. I přesto z toho byla moc pěkná partie, kterou vyhrál Adam s dost velkým skóre.

Po shlédnutí několika další her jsem nabyl dojmu, že Poláci mají až úchylnou zálibu v cvrnakacích hrách. První jsem narazil na Skoky na lyžích od místního tvůrce Adama Kaluži, prosím neplést si Adamem Malischem. Celé gró hry spočívalo v tom, že jste cvrnkali lyžaře z můstku do vymezené rozteče a měřili, jak daleko doletěl. Nebylo to špatné, po chvilce, kdy můj soupeř úplně prohrával se k nám přidal Kretén a už jsme na plné čáře prohrávali dva. Kreténovi to zkrátka šlo.

Když jsem doskákali opět jsem našel Gimliho a ukecal ho na naprosto super hru, ve které létalo letadýlko, shazovalo žetonky a hřáči se ho pomocí takové páčky snažili vychýlit ze směru svých žetonů a přesměrovat ho na soupeřovy. Bylo to opravdu super.

:-) Tá hra s lietadielkom sa volá tuším Looping Louie. Dovtedy som tieto dexterity games nikdy nehral a zrazu som na Pionku, cvrnkal, ťukal, stláčal a stváral iné podobné úchylnosti. Ale sranda to bola a aj dobré na odreagovanie sa po nejakej (ako Poliaci hovoria) „mozgožernej" hre.

Byl čas si dát trochu pauzu. Našel jsem tedy Kreténa, abych si s ním popovídal. Zrovna rozbaloval nový prototyp hry od Vlaadi Chvátila, aby ho ukázal polským hráčům. Klasicky dovyráběl ještě nějaké komponenty. Vytáhl tedy na stůl asi tříkilový balík komponentů a vybíral, co by se pro tuto příležitost hodilo. Nacož přišel Ignác a nastal moc pěkný rozhovor:

I: "To vaše nová hra?"

K: "Jo. Jo.

I: "A není to nějak moc komponentů?"

K: (s úsměvem) "Hrál jsi Galaxy Truckera? My máme vždycky hodně komponentů."

Oba jsme se s Ignácem tomu opravdu hodně nasmáli.

Byl čas opět zahrát něco s Gimlim. Našel jsem ho s Edytou u hry Samurai. Samozřejmě jsem se hned vetřel. Hra je to principem jednoduchá a poměrně elegantní. Po česko-polsko-anglickém osvěžení si pravidel jsme odehráli jednu velice příjemnou partii. Opět jsem náhodu vyhrál. Podivný den. Když jsme dohráli poklebetili o deskovkařích v Polsku. Bylo to velmi příjemné.

Edyta bol ďalší príjemný člověk, ktorého sme na Pionku stretli. Mala veľmi dobrý prehľad o tom čo sa v Poľsku hrá a čo najviac letí, jako i o hrách samotných. Škoda, že nemohla ísť na večerné reštauračné pokračovanie Pionka. Pokec by určite stál za to.

Konečně se uvolnilo místo u naprosté skvělé hry na postřeh. Bylo světlo a od něj vedly čtyři madla na drátku. Na tři dva jedna se to pustilo. Světlo vyzařovalo různé barvy. Když naskočila zelená, museli hráči co nejdříve zmáčknout čudlík. Kdo ho zmáčkl jako poslední nebo před tím, než opravdu naskočila zelená, dostal ránu elektrickým výbojem. Bylo to fakt parádní. Vždycky, když přišel do místnosti někdo nový, byl přizván právě k této hře. No smáli se všichni kromě toho, kdo dostal ránu. Já jsem dostal jen jednou a to když mi Kretén řekl, že mě to kopne, i když ten čudlík zmáčknu dřív než je zelená. Já jsem mu nevěřil, a tak jsem dostal ránu. Zkrátka - zkušenost bolí.

Och ešte teraz ma trasie keď si na tú ...ehm... hru spomeniem. Volala sa Lightning reaction a museli ste reagovať naozaj bleskovo, ak ste si nechceli nechať telom prebehnúť nejaké tie ampére a volty. Hnusáci organizátori sa vyžívali hlavne na chudákoch novoprišlých účastníkoch, nalákali nešťastníkov na jednoduchú uvítaciu hru a ...

Další zastávku jsme udělali u Crokinole. V principu to vypadalo jaku curling bez metařů. Byly kruhy a do nich jste museli cvrnkat své kameny. Poláci jsou v tom opravdu dobří, takže jsme s Gimlim jako družstvo dostali pěkně na frak.

Jelikož jsme si chtěli zvednout naše intelektuální kvality, zasedli jsme Khetu, hře s lasery a zrcadly. Bylo to fascinující technický kousek, v němž jste se snažili ochránit svoji sfingu před soupeřovým paprskem a zároveň jste se snažili tím svým sejmou sfingu soupeře. Bylo to hodně na bednu. Hru nám vysvětloval Mathias. Malý genius, nebylo mu více než osm let, který dle místních v této hře každého vyklepne. Hra byla moc zajímavá, i když nám při překladu vypadlo jedno důležité pravidlo, že když dostane kámen zásah někam jinam než do zrcadla vypadá ze hry. Tak snad příště.

Pomalu se nachylovala doba, kdy jsme museli opustit prostory domečku. Byl čas tak na nějakou rychlovku a tak jsem sáhli po Lascaux. Přidal se k nám Adam a Lukás, se kterými jsem ráno hráli Notre Dame. Pravidla nebyl problém vysvětlit. V půlce hry nás přerušili Ignác s Adamem Kalužou. Vyhlásili totiž vědomostní soutěž. Velice se divili, když jsem se s Gimlim také přihlásili. Nejdříve se obávali, že nebudeme rozumět zadání. Naštěstí Gimli promluvil a oni pochopili, že komunikace opravdu problém nebude. Bohužel jsme vypadli už v druhém kole. Byla to ale naše blbost, že jsem si neuvědomili, že je již rok 2008 a tudíž německá hra minulého roku není Poštovní Kurýr ale Zooloretto. Alespoň jsme mohli v klidu dohrát Lascaux.

Och! To bola moja chyba! Eklp správne povodal Zooloreto, ale ja som ho zmiatol a poriadne zmýlil.

Večer jsme se přesunuli do místní hospody. Cestou nám vehementně jeden z poláků ukazoval bistro s nápisem švejk. Nacož Kretén suše pronesl, že my češi jsme všichni takoví Švejkové. Cestou jsme míjeli také kostel, z jehož oken se linula zelená záře. Všem nám bylo jasné, že tam je sklad baterek do Galaxy Truckera. Nakonec jsme došli do velmi příjemné nekuřácké restaurace. Poláci se nenechali dlouho pobízet a vytáhli hry. Nejdříve se hrál Švábí salát. Velice zajímavá byla taky hra Visionary. Souboj dvojic, kdy jeden neviděl a musel podle popisu spoluhráče postavit stavbu z kartičky. Super zážitek. Časem se hry odložily a začalo se debatovat o všem možném. Gimli oslňoval svou polštinou, já jsem přešel na svou otřesnou angličtinu. Asi jsem ještě nikdy v životě nepoužíval tuto řeč čtyři hodiny v kuse. Nevím, jak moc mi Poláci rozuměli. Já jim docela slušně a to když mluvili i polsky i když anglicky. Jak říká kamarád "Poláky mám rád. Já rozumím 80% věcí, které říkají a oni mě 20%." Tak nějak to bylo. Z restaurace jsem se dostali asi hodinu po zavíračce tedy něco kolem druhé ráno.

Veľmi pekné posedenie. Zo začiatku sme aj hrali rôzne jednoduché „krčmové hry" postupne sme sa ale čoraz viac a viac bavili o všetkom možnom, ale hlavne o hrách a hraní. Všetci zúčastnení sa úkazali jako príjemní ľudia a bola radosť sa porozprávať. Po pár pivách sa moja poľština výrazne zlepšila a tak som sa veľmi bavil na tom ako si dva susedné slovanské národy vymieňajú názory po anglicky. :-D Tak či onak, večer stál za to a bol peknou bodkou za herným dňom.

Začali jsme s Gimlim hledat náš nocleh. Nejdříve jsme nebyli moc úspěšní. Gimli tušil, kde to je, ale nerostlo kolem dost stromů, aby se zorientoval. Nakonec jsem se doptali na benzíce. Na ubytovně nám ve dvě ráno dokonce otevřeli, takže jsme si mohli říci před spaním několik vtipů a pak klidně usnout.

Ako si som pozabudol, že o jednej v noci bude chodcov na uliciach pomenej a nebude sa koho opýtať. Okrem toho, každý ku komu sme v potemnelých uliciach zamierili, rýchlo pridal do kroku a snažil sa pred dvoma podozrivými individuami zdrhnúť, takže sme ich niekedy museli skoro naháť, čo zas malo negatívny vplyv na ich pamäť a nikto nam nevedel poradiť správny smer. Nakoniec nás zachránila až spomínaná benzínka a hlavne mapa mesta ktorá sa v nej nachádzala aj s označením našej polohy.

Ráno jsem vyrazili opět hrát. Gimli byl trochu nervózní. Nemohl si vzpomenout, kudy jsme šli. Pro tento den jsem byl oslněn nějakým intuitivním navigačním vnuknutím, takže jsem šel neomylně k cíli. Kromě několika partií hry s elektrickými šoky a pár letů letadlem jsme se opět vrhli na cvrnkací hry, tentokrát na Pitch cars. Princip je jednoduchý postavíte dráhu a snažíte se jí procvrnkat své autíčko na co nejmíň pokusů. Poláci jsou opravdu vysazení na cvrnkání. Snažili jsme se zatáhnout do hry i Kreténa. Nejdříve vypadalo, že ho ukecáme. Ale polský spoluhráč mu nechtěl přenechat zelené panďuláky a tak Kretén řekl, že nehraje, a odešel. Opět jsme byli poraženi. Když jsme jezdili autíčka, vytáhl Ignác svůj prototyp, takovou zvláštní skládačku. Bohužel jsme si ji nestačili zahrát. Závěrečnou hrou v Polsku se pro mě stalo Ubongo. U stolu jsme měli zase opravdu povedeného typa. Jedna z prvních jeho vět bylo: "Má přítelkyně se učí češtinu. Já česky neumím. Tedy jen vím, že se neřekne dva pivo ale dvě piva." Ubongo nezklamalo a opět jsme se dobře bavili. Po odehrání jsem byl nucen vyrazit na vlak. Ještě, že jsem si vyšel dříve. Vyjednat jízdenku zpátky domů, bylo trošku složitější. Poláci opravdu rozumí jen dvaceti procentům toho co říkám. Měl jsem ještě trumf v rukávu: "One single ticket to Valašské Meziříčí." Paní v mezinárodní pokladně se na mě zděšeně podívala a zeptala se "Sprechen Sie Deutch?" Má odpověď přirozeně zněla "Nein", takže jsem plynule přešli na obrázkové písmo.

Ja som narozdiel od eklpa mal vlak až oveľa neskôr a tak som po rozlúčke znovu zapadol k hrám. Opäť došlo na Carcassonne i Bang. Vyskúšal som prototyp novej Vlaaďovej kooperatívnej hry z vesmírnou tématikou. Znovu som vysvetlil aj Lascaux. Na záver som ešte dal reč z Trzewikom, poďakoval mu pozvanie, jako i pekné chvile strávené na Pionku a rovnakou trasou akou som prišiel, tentoraz už ale bez eklpa som sa neskoro v noci bez problémov vrátil domov.
Pionek ako môj prvý zahraničný con dopadol veľmi dobre. Ľudia boli veľmi prívetivý a vždy ochotní pomôcť i poradiť. Osobné stretnutia s organizátormi i hráčmi dúfam splnia pôvodný zámer našej cesty a hádam sa podaria i tie ďalšie ciele, ako predstavenie Neuroshimy Hex, časopisu Swiat Gier Planszowych i článok o hrách v Poľsku. A kto vie? Možno sa na Pionek vyberieme i nabudúce.

Fotodokumentaci naleznete zde a tu.