Přemluvit Hraškoida k nové jízdě, nedělalo dilli vetší problém. I když je pravda, že musela složit slavnostní slib na nový zadek svého auta asi v tomto znění: "Já, Dilli, na svou čest slibuji, že Bourací autíčka budu na 4P v Plzni propagovat pouze mírumilovnou cestou a nebudu k tomu používat svůj milovaný Hráškoid coby názornou pomůcku." Jak stará pravda říká: Slibem nezarmoutíš. Podívejme se možná na některé pasáže přísahy podrobněji. Vyskytují se zde totiž pro běžného člověka velmi neobvyklá slovní spojení. Za záhadnou zkratkou 4P se skrývá prestižní turnaj týmů tzv. čtyřpohár. Parametry jsou nastaveny jasně: čtyři hráči v týmu, čtyři hry a více než čtyři hodiny zábavy. Jelikož se nejedná vůbec o malou akci, je rozdělena na dvě kvalifikace a jedno finále. Letos se šlo probojovat mezi nejlepší v Ostravě a Plzni. Finále se poté hraje na podzim v Praze a postupuje do něj sedm týmů z každé kvalifikace. Vzhledem k různým více méně osobním záležitostem a s přihlédnutím k Hráškoidově zdravotnímu stavu se vydal tým Spolocenskehry.sk ve složení řidička a majitelka Hřáškoida dilli, vždy zmatený navigátor eklp, IT technik výpravy Kostra a agresivní nejen dražička Peťule, na kvalifikaci Plzeňskou.

U Soptíka se již vesele hrálo. Na dračku šly hlavně hry čtyřpohárové hry - Vikingové, Notre Dame, Caylus Magna Carta a Sestiměstí. Jelikož nejen hrami živ je člověk, začali se vedle postaviček vikingů objevovat utopenci, koňská spřežení se zděšeně dívala na párky, papež slintal nad tlačenkou a krysy se mlsně ohlížely po drobcích. Byla zde i živá kočka soupeřící s Kostrou o jeho večeři. Nakonec použil Kostra syčivý "chmat". Kočička se polekala, spadla z římsy a se zděšením utekla. Během večeření jsme hráli Caylus Magna Karta. Někteří z družstva ji hráli poprvé, ale když se člověk zaposlouchal do štěbetání kolem, tak to nebylo nic výjimečného.

Cesta z restaurace vedla přímo do tělocvičny. Abychom neporušili tradici, začal jsem navigovat. Samozřejmě to znamenalo zbytečně najetý kilometr a nějaké skoro neopodstatněné narážky. I přesto jsme tělocvičny dosáhli ve velice slušném čase. Po cestě jsme byli unavení, ale když už dilli vytáhla z auta freesbee... Již prvním letem talíře se nám do žil vlila nová krev. Velkofarmářka Dilli se odebrala učit část Mamutkova týmu Agrikolu. Brňáci nám na oplátku poslali Poga a Desgenaise, které jsme po lehkém rozházení vyzvali s Kostrou na prestižní match v Basketfreesbee. Talíř svištěl tělocvičnou, o akrobatické kousky hráčů na hranici zlomenin nebylo nouze. Dostati talíř do basketbalového koše, byl opravdu problém. Nakonec jsme s Kostrou vyhráli 1:0. Brněnští se vrátili k Agrikole a my jsem se vydali prozkoumat tajemství Doby kamenné. Mamuty, neplést si s Mamutkem, jsme prohnali pořádně. Až se nám z toho začala klížit očka a my se vydali do říše snů.

Plzeňští pořadatelé byli velice prozíraví a tak start turnaje naplánovali až na deset. Ráno tedy nebyl žádný nežádoucí stres. Dilli všem vařila kafe, jak to je u ní dobrým zvykem, Peťka čerpala nové síly ukrutně dlouhým spánkem a Kostra se snažil navirovat všechny dostupné počítače Linuxem. Když přece jen čas pokročil. Přemístil na Hráškoid do D-klubu. Na místě byl již Ládínek s Jakube, Galym a Perláčem. Vše klapalo, jak mělo. V půl jedenácté mohla začít první hra - Šestiměstí.

Asi nejčastější hláška u stolů byla: „Já jsem to ještě nehrál(a). Můžete mi připomenout pravidla?" Co naplat, muselo se vysvětlovat. Některé hry byly dokonce ještě v originál obalech... Štěstí začátečníků je holt štěstí začátečníků a souboje byly napínavé až do konce. Výhra vždy potěší, i když třebas jen o jediného pěšáka. Náš tým si stál docela obstojně.

Když jsme vybrali daně v Šestiměstí, mohli jsme se v klidu vrhnout na stavění hradu. Karetní Caylus je pro hodně lidí snesitelnější verze svého jmenovce a to hlavně kratší dobou hraní a menší komplexností. Tentokrát jsme měli u stolu barvoslepého hráče přerovnávajícího a zvláště porovnávajícího si stále kostičky. Holt šedé a růžové kostičky... Nikomu z nás to nevadilo, a tak jsme se dobře bavili.

I přesto, že od svého jmenovce je Caylus Magna Carta lehčí kousek, byl čas vydechnout a dobít obědem ušlou energii. Většina lidí se objednala pizzu. Během přestávky se hrály hry. Dilli zlákala hrychtivé na Risikoexpress - velice zjednodušený Risk. Náš tým založil v rohu místnosti během přestávky výpočetní středisko. IT technik, se snažil zprovoznit můj počítač a nakazit všechny ostatní linuxem. Peťka z toho byla dost nešťastná a nevypadalo to, že by nám ještě někdy půjčila svůj počítač.

Po obědě se mohlo hrát dále. Tedy všichni, kdo se dostavili. Jeden tým to trošku nedal a tak byl na Vikingy „diskvalifikován". U stolu číslo jedna se střetli dva brutální dražiči Peťule a Peťo. Všichni kolem jen zírali, jaké sumy se ve vzduchu pohybovaly. Ruku v ruce s titulem nejdražebnější partie se snoubilo označení nejpomalejší match trvající asi o polovinu déle než ostatní. Na mě se opět usmálo štěstí a partii jsem tentokrát vyhrál o jednoho mě přebývajícího rybáře, který samozřejmě chyběl soupeřce.

Poslední na stůl šel Notre Dame. Narozdíl od ostatních her, vypadalo to, že mají všichni opravdu hodně nahráno. Není také divu. Trénovat se dalo velice pohodlně na internetu. Partie byly vcelku vyrovnané a boj o první místa nelítostný. Nebylo nouze o brutálnosti typu osm kostiček v parku a partie uhrané na kočárech.

Nastal čas mrknout se trochu po okolí. Právě probíhající pouť byla přesně to pravé.

Obklopila nás záplava kolotočů, stánků, hudby a nebývalého ruchu. Těmto svodům se nedalo odolat. Začali jsme se pást a nakupovali různé dobrůtky. Vrcholem ovšem byl obrovský kolotoč. Když vidíte takové monstrum, nejde se udržet. Svezení stálo za to. Kostra se nejdříve zdráhal, ale ve druhé vlně byl přemluven, ať to taky zkusí. Nějak jsme totiž opomněli, že se mu dělá špatně i při jízdě autem. Byl to tedy pro něj opravdu velký zážitek. Když slezl, byl zelený jak sedma a kdyby se hrála nějaká hra s kostrama, tak Kretén by určitě hrál za toho našeho. Bylo čas jet z pouti opět k Soptíkovi. Hry čtyřpoháru tentokrát ležely stranou. Na výsluní se dostala Doba kamenná, Risiko express a neposlední řadě skvěle naložení utopenci. Když se čas nachýlil, přemístili jsme se opět do tělocvičny. Tak úžasná věc jako je freesbee nemohla zahálet dlouho. Opět jsme se zapojili do talířové úpravy přehazované všichni. Je neskutečné, jak rychle letí čas, když se dobře bavíte. Na dobrou noc jsme si zahráli Dobu kamennou a Kostra se zase trochu porýpal v mém počítací... bezvýsledně.