Kratké vyprávění, jak lze zažít, ač bez hráškoida a dilli, vynikající deskovkářskou akce trvající celou noc.

Do Prahy, do Prahy rychlík jede do p..., Tak takhle ne. Rychlíky sviští nejen do stověžaté matičky Prahy, ale naštěstí i do jiných částí naší země. Co by nám bylo po věžích, kdyby neměl kdo a hlavně z čeho ulít zvony, jenž je naplňují. Tentokrát jsme se tedy vydali naprosto opačným směrem. Přivítalo nás ocelové srdce republiky, sídlo významného deskovkářského klubu „Korunka", přátelská Ostrava.

První výzva na cestě za oázou deskovek byl boj s časem. Ve své velkodušnosti a důvěře k českým drahám v ježdění se zápornou časovou rezervou, byly vedeny mé kroky ve velice ležérním stylu. Značně spokojen jsem vstupoval na nástupiště s tříminutovým předstihem oproti plánovanému odjezdu. Na první pohled se dalo vytušit, že je ale něco špatně. Z již pomalu se rozjíždějícího vlaku na mě můj nepřehlédnutelný přítel, kříženec černocha a kyklopa, naléhavě gestikuloval. Vzhledem k nastartovanému motoru vlaku jsem pochopil, že se nejedná o žádný rituální tanec, ale výzvu ať si sakra pohnu. Bylo to drama... Vlak jsem stihl a tak jsme mohli s Klasem, záhadným křížencem, dopřeložit pravidla Mých zombíků v kapse. A společně jsme také luštili, jakou záhadnou větou nás poctil bodrý pan průvodčí. Asi po třetím zeptání se, jestli by nám mohl svůj výrok zopakovat, jsme se naštěstí dozvěděli, že máme přestupovat ve Frýdku. Uff...

Ostrava nás přivítala tradičně, krásným průmyslovým komplexem mezi zelenými stromy. Skoro na nádraží na nás čekal Lumír s jeho krásnější polovičkou Lenkou. Místní šalina nás dovezla až skoro do Korunky. Po několik desítkách kroků nás v klubovně přivítaly známe tváře Cauly, Deli, Junior, Špion... Zkrátka hodně hustá koncentrace dobrých lidí na metr čtvereční. Mě a Klasa se ujal Lumír, protože ostatní byli zabráni, jak je to už poslední dobou zvykem do farmaření. Zvláště Cauly na své agrární misi, snažící se vyhrožovat ostaním podpálení doškové střechy nad hlavou, byl uchvacující. Zkrátka rozený diplomat.

Naše trojka se rozhodla jít raději rybařit. Není nic lepšího, než chytat kouzelné rybky, nechat si od nich plnit přání a v případě, že se vám jejich služby nelíbí, je nelítostně prodat na rybím trhu. „If Wishes were Fishes" je opravdu moc pěkná hra. Na první pohled zaujme sadou červů, kteří jsou tak opravdoví, že nebýt úděsně, uměle fialoví, tak se z nich polovina hráčů pozvrací již při první hře. Princip je jednoduchý, ale ne hloupý. Uprostřed stole je hrací plán představující rybí trh. Nad ním je řada ryb, které člověk ve svém tahu chytá. Každá ryba představuje zároveň položku, kterou lze prodat na rybím trhu, nebo subjekt plnící přání. Je jen na vás pro jakou formu služby se po ulovení rozhodnete. Pořadí ryb v moři je pevně dáno. Pokud chcete chytit kousek vzdálenější od břehu, musíte bližší kolegyně oklamat podhozením červů. Po trhu se pohybují prodavači odkupující od vás ryby. Někteří vám dají víc peněz jiní míň. Cíl hry je nečekaně být co nejzazobanější rybář. Hra se nese v pohodové duchu. Převládají taktické prvky nad strategickými, což ji zaručuje dostatečnou svižnost a předurčujeji jako dost dobrou rodinnou hru se zajímavým potencionálem i pro zkušenější hráče.

Jelikož jsme mohli být v Ostravě jen necelý jeden den, zaujali jsme s Klasem strategii zahrát si co nejvíce her, které neznáme. V jeho případě to nebyl až takový problém. Když jsem viděl repertoár Korunky, zjistil jsem, že i já má značné mezery. Další na stůl tedy přišlo Blue Moon City z dílny Reinera Knizia. Jedná se o převedení jeho dřívější karetní hry pro dva Blue Moon na hrací desku. Grafika je stejně okouzlující, jako u předešlé hry. Mnohé ilustrace jsou z ní přímo dokonce přebrány. Hlavní princip se zaobírá posunováním svého stavitele po hracím plánu představujícím rozbořené město s obeliskem uprostřed a opravováním budov pomocí akčních karet, z cehož získáváte krystaly, abyste je mohli záhy obětovat na již zmiňovaném obelisku bohu Blue Moon. Kdo obětuje nejvíce vyhrál. Aby to bylo ještě o chlup lepší, má skoro každá akční karta dvě funkce - stavitelskou sílu nebo speciální vlastnost. Občas je opravdu dilema, kterou z nich použít. Stavění města se značným vlivem převahové hry a začlěněním akčních karet je hodně zajímavé. Celkově lze říci, že se jedná o velmi pěknou hru. Jen ve třech se hraní vyklubalo v krásně nechutnou zařezávačku jednoho hráče. Chudák Klaso. Po jedné partii jde jen těžko říci, jestli to byla náhoda nebo je to obvyklá situace. I přes tento zádrhel rozhodně stojí za to Blue Moon vyzkoušet.

Nastal čas přejít na trošku lehčí notečku. Vyhledali jsme Lenku a její kamarádky a zahráli jsme si s nimi několik partií Bluffu, při kterém jsem se cítil po právu jako prašivý pes, protože vedle mě nechtěl nikdo sedět. Pomluvy se zkrátka nesou rychle.

Další novinka pro nás byl Wie verhext!, jeden se zatím posledních kousků od Alea. Pokaždé, když jsem se o této hře s někým bavil, tvrdil, že se jedná o kombinaci Citadely a Královských rošád. A opravdu nekecal. Bohužel z mého pohledu to dopadlo tak, že z Citadely vzal nejlepší část - vybírání postav a z Rošád nejhorší - těžce ovlivnitelný chaos. Postav je zde dvanáct. Ty se dají rozdělit do pěti kategorií - sběrači surovin, vařiči lektvarů, alchymisti proměňujíc suroviny, zlodějové okrádající ostatní a čaroděje. Každé kolo si z hvězdné sestavy vyberete pět postav, které byste chtěli zahrát. Až potud docela pěkný princip. Poté však nastává obrat. Každá postava se může stát buď mistr - silnější vlastnost nebo učeň slabší vlastnost. Hráči postupně hlásí, jestli budou u dané postavy mistři nebo uční. První musí zahlásit mistra, další, kdo má stejnou postavu, si může vybrat, jestli vezme na sebe riskantní úděl mistra, čímž sesadí prvního hráče a bude se bát o svou židli nebo učně a provede ihned zobrazenou vlastnost. Pokud zahlásí mistra, další hráč v pořadí, pokud má stejnou postavu, dostane stejnou volbu jako nynější mistr před chvílí. Může se stát, a často se alespoň v naší partii stalo, že hráč nezahrál v kole vůbec nic. A to je trošku pruda. Pokud se vám přece jen podaří něco zahrát, můžete vyrábět ze surovin lektvary, případně je krást zlodějem a získávat tak vítězné. Mě osobně systém takto řízeného chaosu značně vadí, takže pochybuji, že se k této hře někdy vrátím. Dovedu si však představit, že pro svou nenáročnost a krátkou hrací dobu si najde i tato hra své příznivce stejně jako Královské rošády.

Celý den jsem v batohu sušil mé kapesní zombíky. Nastal čas je trochu provětrat. My pocket zombie je poměrně zajímá print and play soliterní hra. V roli „dobrodruha" se snažíte v tajemném domě najít oltář zla, uzmout v něm zombickou modlu a zakopat ji na hřbitově, který je na zahradě. Téma i grafika jsou uchvacující a tak jsem se rozhodl investovat 60 korun do vytisknutí dvou barevných A4, jejich nasledného zatavení do folie a roztříhání. Získal jsem tím novou zajímavou hru do sbírky. Herní komponenty lze rozdělit na dílky plánu a karty událostí. V každém kole umisťujete dílek plánu nebo přecházíte na již vyložený dílek. Pří každém přesunu (i přiložení dílku je přesun) si líznete kartu událostí. Ta vám řekne, co vás právě potkalo. Například jestli jste jen vystrašení nebo na vás skočilo pár zombíků... Karty událostí jsou zároveň ukazatel času. Nebyl by to totiž žádný horor, kdybyste vše nemuseli stihnout dříve než odbije půlnoc... A věřte, že máte co dělat, protože začínáte v devět večer. Do cesty se vám také připletou předměty, které vám pomohou. Jediný problém je v tom, že všechna užitečná hejblátka jsou umístěna na kartách událostí, takže se tím připravíte o drahocený čas. Bojovat ze zombíky je zkrátka ultimátní peklo. Na to, že jedná o hru pro jednoho hráče, jsou zombíci povedený kousek. Že by se konečně mohli zabavit i rychle vypadnuvší hráči Bangu?

S přibývající nocí nebo spíše ránem přišla řada i na staré dobré kusy. Spolu s místním benjamínkem jsem zahráli dražební verzi vynikajícího Tikalu. Odrkývali jsme pyramidy v džungli, překrádali si poklady a šili různé kulišárny na soupeře. Zkrátka velice hodnotná a výživná zábava.

Druhou hodinu ranní jsme přivítali Race for the Galaxy. Velice zajímavou karetní hrou vycházející z principu San Juan potažmo z Puerto Rica. Stejně jako v nich si vybírá každý hráč jednu roli, kterou v daném kole všichni zahrají, výběrce ovšem s bonusem. Vše je zasazeno do vesmíru, takže narazíte na plno planet, uchvacujících technologií a kdo ví čeho všeho ještě. Oproti San Juan je zde však přehršel rozličných kombinací jednotlivých komponent, takže se ze hry stává božské kombinační peklo. Naštěstí hra vyjde již brzo u firmy Albi v češtině, takže bude přístupnější pro více lidí. V angličtině či němčině je pro obyčejné smrtelníky lehce problém. Sakum pikum Race for Galaxy těží ze zajímavých mechanismů svých předchůdců a značného množství a tudíž pestrostí herních možností. K mínusům patří do jisté míry nevyrovnanost možných strategií a síly karet. Dopad tohoto nešvaru alespoň v mých očích lehce vyvažuje krátká doba hraní, takže styl: „Jednou hra pomohla tobě, jindy pomůže mě". V pěti partiích, které díky hrací době můžu za sebou zahrát, se stejně ukáže, kdo je lepší.

Snad by se mohlo zdát, že byl čas jít spát, ale to bychom museli odolat kouzlu Bluffu a to v těchto ranních hodinách opravdu nejde. Usedli jsem tedy ke stolu, rozdali si kelímky, kostky a začal pravý obiwanovský očistec. Byli jsme svědky hodů, kdy ze sedmnácti kostek bylo 12 jedniček ... aaaaaaaaaa.... Věřit se nedalo nikomu... Snad se štěstím jsem se rozhodli v půl páté ráno opustit pohostinné prostory Korunky a rychlým sprintem se vydali na vlakové nadraží. Železného oře jsme naštěstí stihli, a tak jsme v něm mohli dvě hodiny dospávat dobře strávenou noc.

Pokud se budete někdy potulovat po Ostravě a budou vás deskovkářsky svrbět prsty, neváhejte a zajďete si do Korunky, stojí to za to. Podrobnější informace naleznete na klubových stránkech zde .

Iba registrovaní užívatelia môžu pridať komentár.
Prosím prihláste sa alebo sa zaregistrujte..